Už od rána bylo jasné, že dnešek bude zajímavý. Den předtím jsem usínala s vědomím, že dneska mají přijít dvě bouřky a doufala jsem, že se mi jim podaří aspoň částečně utéct. Vzbudila jsm se podle plánu v 6 ráno a vykoukla ze stanu zkontrolovat stav oblohy. Bylo jasno, téměř bez obláčku, pouze drobné cirrusové mráčky v dálce: "z těch to asi přijde", říkala jsem si, ale bylo jasné, že pár hodin ještě mám. Zbývalo tedy co nejrychleji vyrazit a za těch pár hodin urazit co největší vzdálenost. Kafe jsem si tentokrát neodpustila, ale nebyl prostor ho popíjet. I kdyby se mi chtělo obětovat těch pár minut, komáři by mě nenachali. I když se při prvním vylezení ze stanu zdálo, že ještě po včerejší hostině vyspávají, po chvilce se vrátili pro ranní nášup. Takže jsem co nejrychleji vše dobalila a s moskitiérou a kafem v ruce vyrazila dál na sever.

Ideální to nebylo. Každé napití znamenalo zastavit, vyhrnout moskitiéru a dát možnost se zase trochu nechat ožrat. Kromě mě jim bohužel chutnalo i to kafe, a spoustu jsem jich musela z hrnku vylovit... Moje naturální káva byla ještě přírodnější a exotičtější (mňam).

Ranní světlo

Jak jsem ale pokračovala výš a severněji, ubývalo stromů, začalo pofukovat a komárů výrazně ubylo. Ranní světlo bylo takhle ráno neskutečné a říkala jsem si, že bych takhle brzo měla vyrážet pořád (to že musím vstávat dřív je už takové moje životní motto, od kterého se čím dál víc vzdaluju). Přede mnou se začaly otevírat krásné výhledy a potkávala jsem první trekkery v opačném směru a taky první stanaře, jejichž majitelé ještě vyspávali. Trochu (docela dost) jsem v tu chvíli litovala, že jsem den předtím ještě tu hoďku nehecla a nešla dál. To bych mohla taky stanovat s těmito krásnými výhledy a bez komárů... (Ale byla jsem srab no.)

Happy jak dva grepy

Časem přibývalo stanařů i hikerů. Jednu skupinku jsem taky chytla ve svém směru a poprvé jsem musela dělat strategii, jak se vyhnout jejich povídání. Nejdřív jsem zkoušela klasický útěk nasazením vražedného tempa, ale šli také celkem ostře a při každé fotopauze mě dohnali (bohužel krásné výhledy znamenaly víc zastávek). Se zkušenostmi se záněty achilovek, které se mi vždycky přihodily při nějakém takovém chvátání, jsem se rozhodla pro opačnou strategii - nechat je předejít. Další fotopauzu jsem protáhla na svačinovou a dokonce se jala trochu dosušit ranní vlhkost ze stanu. Předešli mě a bylo zase ticho.

Jak trek sliboval, čím severněji, tím hezčí výhledy

Další hodina byla tedy zase v úplném klidu. Jediným mráčkem na dokonalém dopoledni byly právě tvořící se mraky za mnou. Očekávané buřina už se chystala a aby potvrdila, že skutečně přijde, začalo mírně hřmít. Než jsem se začla strachovat, objevil se přede mnou jako na zavolanou turistický přístřešek, se kterým jsem vůbec nepočítala. U něj jsem dohnala zmíněnou upovídanou skupinku a zjistila, že to je švédská rodinka na víkendovém výletě, který začali už v národním parku Sarek. Po krátkém popovídání jsem samozřejmě zjistila, že jsou moc fajn. To je taková klasika: když chci ticho a klid, ruší mě kdokoli, i když pak zjistím, že jsou to moc fajn lidi. Při našem small talku jsem po-očku sledovala černající se mraky za námi a zeptala se, jestli budou taky čekat v přístřešku. Řekli mi, že ne, že tomu zkusí utéct, že už horská stanice Saltoluokta není tak daleko. To mě samozřejmě zviklalo. Moje zkušenosti s bouřkami v terénu byly spíš teoretické a "švédská rodina s dospělými dětmi oháknutá v nejlepším gearu, která chodila po horách nejspíš ještě dřív, než jsem já lezla, má asi víc zkušeností", pomyslela jsem si. Představa, že si teď chvátnu, dorazím do stanice brzo po poledni, dám si oběd, saunu a budu mít dlouhé flákací odpoledne se mi moc líbila. Tahle představa se zdála reálná. Na druhou stranu čekat tady sama v boudě mohlo trvat dost dlouho, bůhví kdy bouřka přejde, a pak přece měla přijít ještě ta druhá. "Co když chytnu na cestě obě a dorazím až hrozně pozdě?" přemýtala jsem. První varianta slibovala studené pivo a oběd už za pár hodin. Jasný vítěz.

Nenápadné boudičky vpravo se objevily jako na zavolanou

Stejně jako Švédi jsem si tedy utáhla popruhy na batohu a vyrazila. Šli jsme všichni dost svižně, ale s přibývajícím hřměním to na mě bylo pořád pomalu. Zamávala jsem jim a řekla, že se potkáme na chatě. Vyrazila jsem poloklusem (na staré úrazy, které jsem si vždycky přihodila v podobném tempu, jsem se snažila nemyslet). Po chvilce už jsem měla Švédy daleko za sebou, ale mraky se stále přibližovaly. Zvedal se vítr, hřmění se zintenzivňovalo a já jsem začala pochybovat o svém rozhodnutí.

Ajaj

Když už jsem se začala otáčet a uvažovat, jestli by dávalo smysl se vrátit ty asi 3 km zpátky do bezpečí přístřešku, spatřila jsem známou tvář. Švédka, kterou jsem potkala před dvěma dny při čekání na loď, kousek přede mnou vybalovala a stavěla stan. Chvilku jsem na ni nechápavě zírala, než mi to osvětlila: "Já už tomu nedokážu utéct, tak tady prostě tu chvilku přečkám ve stanu. Je to už fakt blízko." Tohle řešení mě předtím nenapadlo. Všechny příručky říkají "hledej přístřešek", ale v tom stresu mi nějak nedošlo, že mám přístřešek s sebou v krosně.🤦‍♀️Samozřejmě mi hned hlásek v hlavě připomněl, že trekové hole, které používám na podporu stranu, jsou asi vodivé? Ale na výběr bylo aktuálně tohle, nebo jít dál a schytat to po cestě. Rozhodnuto bylo s prvním bleskem. Švédce jsem zamávala, poděkovala za nápad a běžela stavit svůj vlastní přístřešek kousek od ní do sníženého bodu v terénu.

Tady začala legrace. Jak už jsem zmiňovala na začátku, stan jsem měla relativně nový, a i když už jsem si na stavění za poslední dny celkem zvykla, v silném větru to byla úplně jiná story. Rovných ploch na místě moc nebylo a vypnout rohy do pravých úhlů se zdálo téměř nemožné. Když to vypadalo, že se snad zadařilo, a začala jsem rvát dovnitř trekové hole ke zdvihnutí stanu, zjistila jsem, že jsem si rohy ve stresu spletla a místo dvou hlavních rohů zabila kolíky do dvěří stanu. Bylo třeba špatné kolíky vyndat a stan znovu vypnout jakž takž do čtverce. Za nadávek jsem tedy začala znovu. Tím jak jsem vytáhla kolíky, stan letěl na všechny strany a měla jsem co dělat ho vůbec udržet, natož správně ukotvit. Vítr jenom zesiloval, hromy a blesky přibývaly. Zatím jsem pořád napočítala několik dlouhých vteřin od blesku do hřmění, čímž jsem se uklidňovala, ale bylo jasné, že moc času nezbývá. Když se konečně podařilo všechny rohy zakolíkovat, zkontrolovala jsem, že jsou opravdu správně a šla znovu vztyčovat hole. To ale nešlo. Otvory, kam se mají hroty holí zapíchnout jakoby zmizely. "Ježiš já jsem to postavila na ruby. Do prdele!". (A dalších x nadávek). Přidala jsem si jako úplnej idiot a šla předělávat stan po třetí. Jestli mě někdo sledoval, musel mít velkou podívanou.

Potřetí se podařilo (i když to nebylo na vyfocení do Durston katalogu, posuďte sami), a já mohla zalézt v dovnitř. V tu chvíli kousek vedle mě procházela moje známá švédská rodinka. Když jsem se ptala, jestli pořád pokračují, maminka mi s úsměvem řekla, že jo, i když půjdou radši tady spodem mimo stezku a snad to nějak přežijou... Nechť mi tohle je poučením i pro příště, že se nemám držet rad Skandinávců a moje připosrané rozhodnutí někde přečkat je pro moje přežití bezpečnější. Popřála jsem jim hodně štěstí, zalezla do stanu a asi minutu na to začalo pršet.

Ehm

Na jednu stranu bylo fajn být schovaná před deštěm, na druhou stranu jsem věděla, že o úplně bezpečném místě se pořád mluvit nedá. Kontrolovala jsem stěny stanu a podle pouček si sedla na krosnu co nejdál od tyčí a mobilu (poslala jsem akorát rychlou zprávu příteli, že "uaaaa, přečkávám bouřku někde v údolí v debilně napotřetí postaveným stanu 😅"). Čas jsem si krátila sledováním deště bušícího do stěn a počítám intervalů blesků a hřmění. Nejníž jsem se dostala na sekundu, pak se začal interval zase zvětšovat a deště i větru začalo ubývat. Bylo jasné, že jsem to asi nějak přežila a nejspíš naštěstí ani nebyla v tom nejhorším.

S ubývajícím deštěm a větrem zase začalo přibývat komarů, takže i když jsem si chtěla ještě pár desítek minut počkat, až bude po dešti úplně, vyhnali mě k likvidování přístřešku dříve. Tohle komentoval trefně o pár dní později jeden správce STF chaty: "Ve Švédsku existují tři stavy počasí: vítr, déšť a komáři. A vždycky si musíš vybrat minimálně dva."

Svačina! (Ne pro mě)

Po sbalení stanu jsem se rozhlédla po okolí a viděla, že švédská fellow hikerka už nejspíš vyrazila. V dálce za sebou jsem viděla trhající se mraky, za kterými se dralo sluníčko, ale přede mnou bylo černo. Bylo mi jasné, že bouřku znovu nejspíš nedoženu, ale stejně jsem vyrážela velice pomalu a ohlížela se, kdy už mě sakra dohoní to sluníčko. Jako funguje ticho před bouří, tak bylo ticho i po bouři. Čistý vzduch a nikde nikdo. Od brzkého rána jsem nešla takhle dlouho sama a v dlouhém údolí jsem nikoho neviděla před sebou ani za sebou. I když jsem za tyhle momenty normálně velmi ráda, po takovémhle zážitku jsem trochu doufala v nějakou milou tvář, se kterou si řekneme, že jsme to zvládli.💪

Zbytky černa přede mnou

Až při sestupu k lesu u blížící se horské stanice jsem zase začala potkávat skupinky v protisměru. V tu chvíli už mě dohnalo i sluníčko a bylo jasné, že druhá bouřka (pokud přijde) mě už dnes nedožene. Zbývalo pouze pár kilometrů lesíkem, které rychle utekly, a spatřila jsem první chatky v okolí velkého tábořiště horské stanice Saltoluokta.

Na tuto stanici jsem se těšila nejen kvůli odpočinku, ale z praktických důvodů - slibovala dobře zásobený obchůdek a po dlouhé době také elektřinu a stabilní signál (dokonce i wifi). Znamenalo to, že můžu bezpečně vše dobít, domluvit se na zítřejším srazu s přítelem v Kebnats a dokoupit zásoby. Dalších sedm společných dní nás čekalo už mimo civilizaci pouze s menšími obchůdky na chatách až do Abiska.

Poslední horská stanice před Abiskem

Kromě zařizování to ale taky byla ta slíbená pohoda. Výhledy na jezero, teplá voda ve sprše (to vůbec není jen tak!), téměř neomezená sauna, točené pivo (to teda nechutnalo o moc líp než to z plechovky) a spoustu laviček s výhledy na sluníčku. K tomu taky pár prohozených slov se švédskou rodinkou, která to přežila díky nějaké boudě, co ještě potkali po cestě (uff), s finskou hikerkou, která mi den předtím utekla a se Švédkou Erikou, se kterou jsme se zase po pár dnech dohnaly. A ta druhá bouřka (spíš bouřička) nakonec fakt přišla, ale ve vytopené kuchuňce s teplým jídlem mě to vůbec nestresovalo. ◮

Za mě zasloužené.