Třetí den na cestě! Ráno bylo po včerejším slejváku krásné, sluníčkové a velmi pomalé. Čekal mě pohodový den - jenom 9,5 km chůze a 4 km lodí přes jezero. Nebylo kam spěchat. Ze stanu jsem tedy vylézala jako jedna z posledních a místo rychlého balení jsem si tentokrát šla (konečně) v klidu uvařit kafíčko a využít prázdných míst po stanech k rozprostření zbytku věcí k dosušení. Snídani jsem si užila za společnosti Eriky, Švédky, se kterou jsem se seznámila při včerejším čekání na loď, a Karla, Poláka, který mi dělal včera společnost u večeře. Sdíleli jsme dosavadní zážitky z treku a taky měli drobný lingvistický kroužek - Erika totiž studovala slovanské jazyky na univerzitě, a tak jí čeština i polština přišly dost zajímavé. (Tyhle náhody mě na cestování vžycky baví.)

Po snídani jsem si šla ještě zjistit předpověď počasí na následující dny (od včerejšího rána jsem neměla signál, a tak byli mým jediným zdrojem informací zaměstnanci STF, kteří měli vlastní magické připojení na Starlink). Mělo být krásně, ale s výrazně zhoršující se tendencí v následujících dnech. Ne ideální, ale tohle ráno jsem ocenila jistotu, že aspoň v následujích 12 hodinách bych neměla zmoknout. Co to bude znamenat pro komáry jsem si nechtěla moc představovat (au).

Mrtvo v kempu před odchodem

Někdy po desáté už jsem byla v kempu opravdu jedna z posledních (ne-li poslední) a byl čas vyrazit. Nejdřív mě čekal prudký výšlap na plošinu mezi kopci Doaresoajvve a Mártevárásj. Tam byly slibované výhledy a taky po celém dni zase na chvilku signál. Ne že by mi už chybělo scrollování, naopak jsem si nedostatku signálu užívala, ale chtěla jsem dát vědět příteli, že náš sraz za dva dny u jezera platí (a že žiju), a taky si zamluvit dnešního převozníka přes jezero, který vyžadoval rezervaci předem. Obojí se mi podařilo - příteli se výrazně ulevilo (chudák už mě viděl někde v příkopě pod krosnou) a majitelka lodi potvrdila převoz z mojí strany jezera v 17:15. Tím jsem měla za ten den splněno a čekalo mě jenom dlouhé slunečné odpoledne, kdy jsem musela jenom zase sejít z kopce dolů směrem k jezeru. Dnešní den sice nabízel možnost vyrazit na známý vrchol národního parku Sarek, horu Skierffe, ale i přes drobné FOMO jsem dodržela slib sama sobě, že bude dnes pohodový den za odměnu po včerejším výkonu v dešti.

Byla to fakt pohodička, dělala jsem si časté přestávky, užívala si sluníčka a oproti včerejšku taky čokolády. Vzhledem k tomu, že jsem vyrážela tak pozdě, jsem také potkávala minimum hikerů a měla krajinu víceméně pro sebe. Hodinová opalovací pauza s posledním dosušováním stanu byla obvzlášť super.

V hlavní roli odhozené boty a taška Extra s nákupem

Cesta dolů z kopce utekla rychle a k jezeru jsem dorazila už někdy okolo třetí hodiny. Doufala jsem, že po cestě zvládnu ještě jeden "úkol" - potřebovala jsem nějak vyřešit větší hygienickou pauzu (řečeno kulantně), ale zatím se nějak nezadařilo. Nenašla jsem vhodné místo a kadibudka kousek od jezera doslova přetékala (rozhodně lepší než to potkat jako před dvěma dny nečekaně u řeky, ale taky ne ten nejlepší ze zážitků). Doufala jsem tedy, že se "poštěstí" na druhé straně jezera, vytáhla čtečku a ujala se čekat na příjezd lodi.

Čekání na převozníka again

Asi za půl hodiny dorazila jedna Finka a dánský pár. S Finkou jsme si chvilku povídaly o Finsku a Praze, adorovaly naše Durston stany a porovnávaly nachozené kilometry. Chvilku před příjezdem lodi pak dorazila i Švédka Erika, která to vzala ještě pohodověji než já a sdělila nám zásadní informaci - předpověď se změnila a na zítra ráno je hlášená bouřka. (A sakra).

Potkat bouřku byla samozřejmě jenom otázkou času, ale stejně to bylo něco, co jsem nechtěla slyšet. "Všechny následující dny trasy vedou velkými údolími mezi horami, takže to není tak, že by byl člověk někde na hřebeni... Na druhou stranu v tom údolí je to pořád ten nejvyšší bod nebo ne?" ptala se Finka a já jen krčila rameny a vzpomínala na všechny poučky o sbíhání dolů do údolí a sezení v dřepu na krosně. Do lodi jsme obě nastupovaly dost zamyšlené.

Hurá přes jezero!

Předpověď nám na druhé straně jezera usměvavá majitelka lodi nejenže potvrdila, ale ještě přidala, že mají být bouřky hned dvě. Jedna dříve ráno a jedna brzy odpoledne. "Za sebe bych si přispala a nikam nechvátala", říkala. Pak ale se smíchem dodala: "Ale taky se to může posunout a může to přijít až později." (Skvělý.) Vůbec nenaplněná optimismem jsem si šla na radu převoznice načerpat vodu do jezera a v zamyšlení si zvládla vykoupat nohu ve vodě. (Mokré boty a první bouřka, to ten hezký den zase moc dlouho nevydržel.)

Výhledy ale pořád super!

Na druhé straně jezera jsem původně plánovala ještě pokračovat co nejdál, to půjde, abych měla následující den zase o fous kratší a do vyhlášené horské stanice dorazila brzy. Představa, že ale budu během svojí první bouřky kempovat na nějakém random (a dost možná exponovaném) místě, se mi už tolik nelíbila. Byla jsem nalomená. Finka říkala, že to zkusí hecnout a půjde co nejdál. Já za ní klopýtala s mokrou botou a nerozhodná v závěsu. Když jsem ale míjela asi třetí vyležené, rovné místo a stromů ubývalo, představa jisté, klidné noci na bezbečném místě vyhrála. Sešla jsem z chodníčku a na jedno takové rovné místo šla postavit stan.

Stanovací místo i náplň zbytku večera vypovídá o tom, proč nemám žádné fotky: stála jsem na plácku v okolí menších stromů bez větších výhledů a tak neskutečně tam žrali komáři, že jsem po fofr večeři na stojáka co nejrychleji zapadla stanu. Vylezla jsem jenom jednou k řešení už urgentní delší hygienické potřeby (to taky nebylo nic moc příjemného😅). Potom jsem zalehla do spacáku a vymyslela aspoň plán, že vstanu už v šest a podle ranního počasí rozhodnu, zda zkusím bouřce utéct, nebo ji naopak přečkám. Usínala jsem za drobných kapech deště a vzdáleného hřmění a byla fakt zvědavá, do čeho se ráno probudím. ◮