O Kungsleden jsem snila už asi od roku 2019, kdy jsem začala jezdit na sever jako průvodce po severním Norsku (a taky maličko Švédsku). Součástí programu zájezdu totiž vždy byla návštěva národního parku Abisko, kde 440 km dlouhá Kungsleden pro většinu hikerů začíná. Její první úsek z Abisko Tourist Station až k jezeru Abiskojaure jsem si tak v rámci zájezdu několikrát prošla a vždycky mě nadchly skupinky hikerů, co šli na těžko a s úsměvem zdravili "hej hej". Po každém zájezdu jsem si slibovala, že se sem jednou vrátím na vlastní pěst a aspoň část Kungsleden taky půjdu. Letos to konečně vyšlo.

Plánování

Že "se letos půjdu někam převážně sama projít" jsem věděla už na začátku roku. Měla jsem za sebou pracovně těžké období a potřebovala jsem vypadnout někam, kde budu mít na starost jenom jít, uvařit si a spát. Bez lidí, bez ruchu města, bez zpráv na Slacku. Nejdřív jsem uvažovala nad přechodem Lofot a nějakými jinými treky v Norsku (chtěla jsem spojit příjemné s užitečným a zůstat na severu, když už jsem tam byla kvůli zájezdu), ale pak se ozval nesmělý hlásek, co říkal, jestli si nechci konečně splnit sen a vyrazit na Kungsleden? Měla jsem ten trek tak vysněný a odsunutý na někdy, že mi v první chvíli nedošlo, že bych tam jakože fakt už letos mohla vyrazit. Jakmile jsem si to uvědomila, začala jsem se hrozně těšit.

Při zběžném pohledu na mapu mi to dávalo smysl - zájezd jsem končila v Bodø a Kvikkjokk, který je v polovině trasy a bývá často konečným nebo výchozím bodem pro zkrácenou Kungsleden, je severně víceméně na stejné úrovni - stačí jenom přejet norsko-švédské hranice. Pak bych před sebou měla krásných necelých 200 km na sever. I když většina lidí chodí z Abiska na jih do Hemavanu, mně se líbila myšlenka začít uprostřed víceméně "ničeho" a skončit v mně dobře známém národním parku Abisko. Další výhodou bylo, že skupinky lidí budu spíš míjet proti sobě a nestane se, že bych musela za někým dlouho jít. (Taky se na trekách honíte, abyste utekli z doslechu skupinkám lidí?) A ve finále se i hodilo, že stezka na sever asi po 4 dnech protíná silnici a civilizaci, takže bylo možné, abych se potkala s přítelem, který se chtěl na druhou část treku připojit.

Vypadalo to tedy dokonale a velmi jednoduše - stačilo jen koupit nějaký ten spoj z Bodø do Kvikkjokku a za jedno odpoledne bych tam měla být. Bohužel to, že je něco relativně blízko od sebe, ještě neznamená, že tam vede cesta, nebo dokonce že tam vede nějaký spoj veřejné dopravy. Ukázalo se, že hranici bych musela překročit jedině pěšky a to by asi samo vydalo na 10-denní trek, takže mi nezbylo nic jiného než hranici objet ze severu - z Bodø letět do Narviku, pak po historické železniční trase Ofotbanen přes Abisko do Gällivare a nakonec autobusem přes Jokkmokk až do Kvikkjokku. Moje super výhoda, že už jsem byla za polárním kruhem mi tedy cestu moc nezkrátila a na začátek trasy jsem se dostala až za 2 dny a 2 noci. Nejdřív to působilo jako výrazná chyba v plánu, co mi odsune start treku, ale nakonec mi došlo, že být 2 dny sama na cestě je vlastně super. Stejně jako dlouhé chození je pro mě i samotné cestování příležitostí jenom být a nic neřešit. A ještě když k tomu člověk sežene čerstvého skořicového šneka! To je pak balzám na duši.

Cesta tam

Cesta vlakem po Ofotbanen byla částečně takhle idylická, částečně vyčerpávající zkouška nervů. Připravila jsem se na ni, jak nejlíp jsem mohla - už dopředu jsem si zarezervovala single seat, abych neměla žádného potenciálně ukecaného souseda, koupila si kafe (a toho šneka) a nasadila si sluchátka. Nicméně ani největší plánování mě nemohlo připravit na vagón plný rodin s dětmi. Aby toho nebylo málo, hlasité projevy malých výletníků ještě doplňovala vlastní frustrace z toho, že jsem seděla na špatné straně vlaku. Přes veškeré plánování jsem si nezjistila, že nesedím u těch krásných výhledů na kaňony a fjordy, pro které je tato železniční trasa známá, ale mám super single seat u okna (s mrtvým komárem na skle mimochodem) s výhledem do po chvilce monotónních šedých švédských skal.

Zastávka vlaku v Narviku

Seděla jsem hodinu, dvě. Snažila jsem se soustředit se na čtení, pouštěla si nahlas white noise a sem tam natahovala krk přes uličku a zkoušela sledovat krásné výhledy. Strašně závidím lidem, kteří dokážou okolní hluk utlumit, nebo jim hudba ve sluchátkách dokáže odvést pozornost. Mně bohužel stačí posmrkávající cestující nebo někdo na telefonu a chci vyskočit z kůže. Co potom plný vagon hlasitých spolucestujících, který jede šnečí rychlostí. Ano, k tomu všemu jsme ještě nabírali zpoždění a často zastavovali nejen na zastávkách, ale taky uprostřed lesů a severských pustin (Na chvíli jsem si připadala jako doma na cestách s ČD. 🚂) Doufala jsem, že moje utrpení poleví v Abisku, kde by mohla většina lidí vystoupit. Když jsme tam konečně dorazili, lidi nevystoupili, ale nastoupil mladý, vysoký, sympatický švéd oháknutý ve Fjällrävenu, co si sedl přes uličku vedle mě a... ne neusmál se na mě, nezačíná romantická komedie. Vytáhl telefon a začal hlasitě telefonat. (Kill me now. 💀) A tak jsem sebrala odvahu a taky všechny svoje věci a místenka-nemístenka šla zkusit štěstí do vedlejšího vagonu.

Už při vstupu mě polil klid. Vagon byl poloprázdný, většina lidí měla sluchátka, nebo si četla. Instantní oáza klidu. Samozřejmě naskočila moje osobní self-haterka, který mě proklínala, že jsem si nepřesedla dřív. Měla pravdu, bez akce změna nikdy nenastane, i když se jí mi introverti často bojíme a odkládáme ji. Ale nakonec jsem se překonala a přece jen měla většina cesty ještě před sebou.

Druhý vagon byl opravdu podstatně pohodovější, ale jak vlak stále nabíral zpoždění, můj krátce nabitý klid pomalu ustupoval stresu, že nestihnu navazující autobus do Jokkmokku. Sledovala jsem pomalý pohyb vlaku na mapě a snažila se ho pohánět pohledem. Po asi 20-minutové pauze v Kiruně jsem to nevydržela a vydala se hledat průvodčího. Ten mi s úsměvem sdělil, že se můj navazující autobus "asi stihne" a dokonce se smíchem dodal, že řekne strojvedoucímu, aby na to šlápl. "Super, takže se mi chlápek vysmál a můžu začít řešit backup plán", myslela jsem si a už vytahovala telefon. Než jsem ale stačila něco začít hledat, všimla jsem si, že krajina najednou utíká opravdu rychleji než dřív a frčíme asi nejrychleji od výjezu z Narviku. Neskutečný, ale průvodčí si asi fakt nedělal srandu a přidali, abych to stihla!

Nestačila jsem zírat až do Gällivare, kam jsme nakonec dorazili ještě s 30 minutovou rezervou. Následoval už celkem rychlý přesun do Jokkmokku s vysmátým řidičem autobusu, který přijel o pár minut pozdě a nad lístky mávl rukou. (Ve vlaku mě mimochodem taky nikdo nekontroloval). Zatím to vypadalo, že ve Švédsku nic není problém a na dochvilnost se tolik nehraje. Je pravda, že když standardně potkáváte na cestě soby, jste asi zvyklí zachovat klidnou hlavu a z malého zpoždění si nic neděláte.

Tyhle krasavce jsme potkali na cestě do Jokkmokku.

V Jokkmuku jsem vystoupila do sluníčka a silné vůně borovic. Klidné městečko s jednou hlavní ulicí, dvěma supermarkety, pekárnou, pizzerií a pár obchody. Čekal mě pohodový večer, kdy jsem se ubytovala v pokoji přes AirBnb, tam pozdravila milé spolubydlící (díky bohu nedošlo na small talk), a pak vyrazila na pizzu. Po dvou týdnech na cestách po Norsku plných polarbrödů a převážně studených svačinek jsem se před dalšími dlouhými dny sušených jídel z pytlíku chtěla trochu odměnit. Pizza nebyla nejlepší a upřímně mražená Grandiosa by mi asi chutnala víc, ale obsluha byla taky typicky švédsky milá a přívětivá, zahrádka restaurace pohodová a poklidná. Super večer, který jsem zakončila posledním větším nákupem v supermarketu a Netflixem s chipsy na pokoji (před trekem je přece třeba nabrat zásoby). Usínala jsem za zvuků silné bouřky a byla ráda za můj dlouhý přesun, který mě naladil na cestu a taky znamenal, že jsem byla ještě tuto noc bezpečně pod střechou.

Idylka v Jokkmokku

První úsek: Kvikkjokk - Stuor Dáhtá

Ráno jsem se rychle sbalila a sebrala odvahu vyrazit na snídani do společné kuchyňky, kde už mí spolubydlící vesele vařili. Nejspíš to znáte - doufání, že nikoho nepotkáte a budete mít společné prostory pro sebe a velká radost, když to fakt vyjde. Ne vždy to ale vyjde a je to vlastně dobře. I když je přesun mimo komfortní zónu náročný a únavný, z vlastní zkušenosti je to v drtivé většině případů pozitivní zážitek, který rozbije sice příjemnou, ale po čase taky stereotypní tichou samotu. Tady tomu nebyla jinak. Po prvním osmělení jsem se britského páru zeptala, kam vyráží, a dozvěděla jsem se, že právě došli z Abiska a dávají si menší pauzu než vyrazí na zbytek Kungsleden na jih. "Máš se na co těšit", říkali s úsměvem a dodali, že komáři jsou fakt tak strašní, jak se říká. (Měli pravdu.)

O hodinu později jsem už stála na zastávce posledního autobusu, který mě měl dopravit do Kvikkjokku na začátek treku. Hodila jsem si krosnu k desítce dalších v kufru, řidič na mě kývl, čímž jsme si sdělili, že mám už určitě koupenou jízdenku (fakt jsem ji měla!) a vyrazili jsme. Poslední dvě hodiny a pak jenom značená stezka a ultimátní pohoda (dobře, večeru možná trocha stresu najít vhodné místo na spaní někde poblíž zdroje vody).

V Kvikkjokku byl fajn překvapením malý kostelík, který všichni omrkli, ale pak se věnovali těm zásadním věcem - namazat se opalovákem, nastříkat si eau de repelent a poštelovat bederák. Většina lidí pak vyrazila dolů na jih, já zamířila na sever k horské stanici STF (STF je švédská nezisková organizace, které spravuje trasy a taky obstarává turistické chaty po cestě). Tam přišlo milé překvapení číslo dvě, když jsem zjistila, že v obchůdku pro hikery mají nanuky (a taky ještě na dlouho poslední splachovací záchod s tekoucí vodou).

Krosna už je ready

Začátek hiku se sluníčkem a nanukem v ruce vypadal hodně slibně. Ještě fotka u cedule a může se vyrazit.

Úsměvy, sluníčko, těšení 🌞

Pocit moci konečně jít a jenom sledovat červené fleky na stromech byl k nezaplacení. S úsměvem jsem si užívala každý krok, každý další kilometr. Lesní stezku střídaly chodníčky, sem tam horší terén s kameny, sem tam lepší prašná cesta s kořeny. Vůně lesa, v mokřadách kolem chodníčku spousta zatím nezralých červených morušek, ticho kromě zvuku datla na vedlejším stromě, v otevřenějších úsecích v dálce vykukující hory. Realita byla ještě lepší než jsem si ji představovala a tak jsem s nadšením šlapala a říkala si, jaké mám štěstí, že mě tohle čeká ještě dalších 10 dní. Že mě tohle čeká ještě 10 dní mi taky došlo v momentech zastavení, kde se na mě sesypaly mraky komárů. Opakované stříkání repelentem velmi jemně pomohlo, ale nezastavování vypadalo jako nejlepší zbraň.

I když jsme vyrážela až v poledne, oproti předchozím túrám jsem ale příliš nechvátala. Nevím, jestli jsem se po letech opravdu naučila mít cestu jako cíl, nebo jsem se dostatečně poučila z opakujujících se namožených šlach a zánětů achillovek, ale nesnažila jsem se co nejrychleji dojít k místo stanování, jak jsem to na předchozích trecích někdy mívala. Naopak bylo fajn si ten den ještě prodloužit posezením u řeky, kde bych si dřív asi svlažila nohy z rozpařených pohorek, tentokrát jsem v lehkých Altrách neměla potřebu a bylo mi příjemně. (V tento moment se ze mě stává další meme, co si pořídil trailové boty na chození a nemůže o nich přestat mluvit. Taky jsem se jim smála a říkala si, že přece nepromokavé kožené pohorky nic nepředčí. Ale oni jsou ty boty vážně super. 😅)

Altras in the wild

Od nesponzorovaného outdoorového okénka zpátky k treku. Kromě pár "hej hej" na začátku jsem šla víceméně o samotě. Okolo čtvrté hodiny jsem se začala blížit k jezeru, kde jsem si plánovala přespání. A bylo to přesně podle představ - našla jsem několik vyležených rovnějších ploch a vybrala si jednu z nich, která měla hezký přístup do vody a výhled na hory. Před finálním rozhodnutím zalomit to a postavit stan zbývalo jenom najít zdroj vody. Na této trase je vody opravdu hodně a co chvilku člověk potká potůček, ale zrovna v tomto místě už to nějaká chvilka byla. Teoreticky by se asi dala pít voda i z jezera, ale na to jsem první den ještě neměla koule (chatGPT mi to taky rozmlouval). Pro rezervaci spacího místa jsem nechala krosnu na místě a vyrazila s camelbackem na výpravu za vodou.

Kemp u jezera už s postaveným stanem

Netrvalo to dlouho a našla jsem říčku, která vytékala z jezera (jo z toho jezera, ze kterého jsem nechtěla pít). Byl to silný proud a řeka vypadala čistě, tak jsem se rozhodla spoléhat na všechna fóra a články o Kungsleden, kde se všichni dušovali, jak pili měsíc vodu kdekoliv a bez nutnosti filtrace. Napustila jsem lahev, narovnala se a v všimla si, co řeku zdobilo na pravém břehu. Ne nebyl to sob. Břeh byl posetý desítkou útržků toaleťáku a z toho nejblíž ke mně rovnou vykukoval malý dáreček od předchozího hikera. "Tak tohle fakt pít nebudu", řekla jsem si s hromadou nadávek na nezodpovědné turisty a jejich hromádky (knihu How to shit in the woods do každé výletnické rodiny!), vodu vylila a šla hledat jinam.

Asi o kilometr dál jsem narazila na příjemnější potůček, se kterým chutnalo dehydrované chilli sin carne skvěle, i když jsem si to ještě pojistila lokem ze slivovice. Po večeři "sprcha u jezera" a čas na moji další oblíbenou aktivitu na treku - zalézt s knížkou do peří a dlouhé hodiny si číst, dokud už není rozumný čas jít spát. Tma mě teď ještě dlouho nečekala, ale únava časem taky udělá svoje, ještě když k tomu člověku hrajou kapky deště o střechu stanu. Ráno už ten déšť tak příjemný nebyl, ale o tom v dalším díle. ◮

Chilli sin carne ale con výhledy