Druhý den začal velmi brzy. Asi ve čtyři ráno jsem se vzbudila do silného deště a začala nervózně kontrolovat stan. Dohromady jsem v něm totiž spala asi jenom třikrát a takhle silný déšť ještě nezažil (kdy jindy to vyzkoušet než první noc v severním Švédsku!). Vypadalo to, že drží, ale ze stěn kapala voda, která pak stékala do malých loužiček pod stan. Už při stavění jsem si všimla, že povrch není úplně rovný, ale nenapadlo mě (možná mělo), že se tyhle nerovnosti můžou v dešti přetvořit v malé rybníčky. Přesouvat stan už nepřicházelo v úvahu a tak jsem udělala první věc, která mě rozespalou napadla - postavila jsem pod stěnu stanu kládu, která fungovala trochu jako rampa a odváděla vodu aspoň částečně mimo stan.😅 Ani sama jsem svému "geniálnímu" řešení nevěřila, ale aspoň jsem měla pocit, že jsem pro to něco udělala a šla si znovu lehnout s tím, že to nějak dopadne.

Ráno déšť pokračoval bez náznaku toho, že by mohl přestat. Při kontrole "rampy" jsem zjistila, že opravdu docela zafungovala a rybníček na její straně nebyl tak velký. Jiné a větší jezírko se ale objevilo na straně druhé. Spala jsem víceméně v malé louži, kterou naštěstí podlážka udržela od mých zatím ještě suchých věcí. (děkuju stane!) I když stan držel, neměla jsem náladu na potenciálně plovoucí snídani, a tak jsem to sebe natlačila zbytky chleba lefse se skořicí, sbalila všechno do nepromokavých obalů a pomalu vyrazila.

Profesionální ochrana stanu

Cesta byla fakt krušná. Co byla den předtím hezká pěšinka s chodníčky, které mi i na některých místech přišly zbytečné, byla dnes víceméně malá říčka a chodníčků bylo proklatě málo, nebo byly potopené. Ještě k tomu mě po pohodovém včerejším dni dneska čekalo přes 24 km. (Proč jsem si včera dělala kratší den, když jsem veděla, že dneska bude pršet?!)

Můj první cíl, kde jsem čekala trochu odpočinku a sucha, byla 5km vzdálená chata Pårte Fjällstuga. Mělo jít o menší soukromou chatu, kterou udržují zaměstnanci STF. Šlapala jsem nekonečnými lesy, kolem jezírek a říček a říkala, si že už tam sakra musím každou chvíli být. Takhle dlouhých 5 km už jsem dlouho nezažila. Po cestě jsem potkala jenom pár nadšenců v protisměru - nikomu se asi moc nechtělo chvátat do deště. Takže prostor pro vysněnou samotu a pohodu určitě byl, ale s vodou stékající do obličeje a útokem komárů při každé menší zastávce to nebylo úplně ono. Po asi hodině a půl jsem konečně zahlédla cedule s odbočkou vpravo a pár stanů. Chatu jsem opravdu našla, ale na horký čaj u praskajícího ohně, jak jsem byla zvyklá z veřejných turistických chat v Norsku, to nebylo. Předchozí hikeři byli zrovna na odchodu a abych se mohla jít ohřát, musela bych najít místního hostitele chaty a zaplatit drobný poplatek (tak STF chaty fungují - pokud chcete dovnitř, musíte zaplatit). Přišlo mi, že na tu chvilku to nemá cenu (a taky jsem vůbec neměla náladu něco řešit a s někým se vybavovat), a tak jsem to zakempila na zápraží před chatou. I když byla pořád zima a po chvilce sezení samozřejmě přišli kamarádi komáři, bylo moc fajn být někde, kde člověku pořád nekape voda do obličeje. Aspoň na chvilku. Taky na chvilku vyndat neoprenové ponožky z promočených bot, dát si proteinovku a mít se trochu hezky. Ne úplně to, co jsem si vysnívala, ale aspoň nějakou energii jsem načerpala.

Další cíl byl turistický přístřešek v národním parku Sarek, přes jehož část vedl zbytek trasy. Cesta pokračovala lesem a přes řeky a můstky až k ceduli s medvědem, že vstupujete do národního parku. Medvědů jsem se nebála (ve Skandinávii je jich tak málo, že by to byl velký úspěch nějakého zahlédnout), ale na Sarek jsem se moc těšila, i když bylo jasné, že výhledy asi moc nebudou. Nebyly, místo toho mě překvapila náročná kamenitá cesta do kopce. K tomu déšť neustával a komárů přibývalo. Každé zastavení víc než na pár sekund znamenalo roj a boj (neříkali včera ráno ti Britové, že v dešti aspoň nejsou komáři?!). Byl to sice teprve druhý den, ale po jedné takového výživné zastávce na záchod, kdy se člověk opravdu snaží vytáhnout kalhoty co nejrychleji, jsem si říkala, proč takového aktivity vlastně podnikám a ještě tomu říkám dovolená. Na tyhle krize samozřejmě dojde skoro vždycky, ale rozhodně jsem je nečekala hned druhý den.

Zoufalý výraz někde na kopci v Sareku

Ale nebylo nejhůř. Čím jsem se dostávala výš, tím ubývalo stromů (a díkybohu taky komárů), ale zase přibývalo horšího terénu a mlhy. Věřím, že Sarek je nádherný, kameny které jsem na pár kroků před sebou viděla, byly fakt pěkné. "Výhledy" mi kazil ještě vítr, který mi šlehal déšť přímo do očí. I tady nahoře jsem potkala pár nadšenců v protisměru a musím říct, že i když normálně nejradši nikoho nepotkávám, teď jsem tahle setkání ocenila a zvedla mi náladu - vždy jsme si vyměnili ztuhlý úsměv říkající: "Nejsi tu sama, jsem stejnej blázen jako ty.", k tomu "hei hei" a sem tam prohození "What a wonderful day we are having"! Téměř v nejvyšším bodě kopce u mostu, který se tyčil poměrně vysoko a jehož přecházení jsem proto vzala velmi svižně, jsem potkala další dva promrzlé hikery, kteří mi s podporujícím úsměvem sdělili, že přístřešek je už jenom "fourteen minutes" (nebo to sakra bylo "forty?"). Říkala jsem si, že to musí být 14, 40 už nezvládnu. A navíc na 40 ani nemám čas! Aby totiž vody nebylo málo, čekal mě ještě přesun přes moje první jezero na treku (na Kungsleden je jich třeba překročit několik - na mojí trase byly 4). A protože veslovat s mojí šikovností nepřipadalo v úvahu, potřebovala jsem dorazit včas, abych stila zdvihnout vlajku pro převozníka nejpozději v 16:45.

Mapa slibovala, že to bude k útulně spíš těch 14 minut, ale stejně jsem nervózně sledovala hodinky a vyhlížela přístřešek za každým kopcem. Když už jsem začala uvažovat o tom, jestli jsem ho nepřešla, viděla jsem skupinky výletníků v pončech, kraťasech a kroksech, které bych normálně asi soudila, ale uznávám, že v tomhle počasí jim možná bylo lépe než mě v membránová bundě, které už pod popruhy batohu povolila. Vysmátí pončaři mi sdělili kromě "hei hei" a vtipu o počasí skvělou zprávu, že "shelter" už je fakt za rohem. A byl.

Na fotce nevypadá tak zle, ale na můj strach z výšek to bylo vysoko dost

Těsně před chatou jsem potkala další chodce ze severu, kteří k přístřešku chvátali podobně jako já. Každý už se těšil, až svlékne nepromokavé hadry a na chvilku se vyvětrá a ohřeje. Teplo ani sucho uvnitř ale nebylo - chata plná střídajících se mokrých lidí se asi nestihla moc vyhřát. Ale aspoň tam nepršelo. Kromě mě byla v chatě taky trojice Čechů (jsme všude), dva Němci a dva usměvaví Švýcaři, co se rozverně cpali čokoládou s knäckebrödem (geniální nápad) a sdíleli tipy a triky ze severu, ze kterého šli na jih. Terén prý bude horší a horší, výhledy lepší a lepší. Po dnešním kamenitém terénu, kterého jsem měla už plné zuby ne úplně nejlepší zpráva, ale doufala jsem, že výhledy to vynahradí (Zpětně můžu říct, že tohle byl za mě nejnáročnější den a terén už nikdy tak špatný nebyl. Měla jsem varovat spíš já je.😁).

Asi po deseti minutách přišla další skupinka s tím, "že je venku skoro sluníčko". S ostatními jsem se té absurdní představě zasmála (před chvilkou ještě lilo), převlékla si tričko a vydala se čelit nečasu, který měl tentokrát aspoň pokračovat z kopce. Obrněná jsem vylezla z chaty, kde už čekali jenom komáři a jemné mrholení. Zdá se, že jsem svůj první slejvák měla za sebou.

Cesta dolů byla v porovnání s dopolednem úplná pohoda. Terén se zlepšoval, mraků ubývalo a za chvilku opravdu vylezlo i to sluníčko a taky první výhledy. Rozevřelo se přede mnou krásné údolí s jezerem Lájtávrre. Krásný pohled, ale taky neustálá připomínka, že mi zbývá už jen pár hodin do posledního dnešního převozu přes jezero. Dávala jsem si intervaly rychlé chůze a sem tam kontrolovala, jak se mi daří srážet odhad mapy.cz (podle jejich původního odhadu bych totiž loď nestihla). Dařilo se, ale velmi málo. I když většinou beru jejich odhady s rezervou a mívám dost času navíc, tentokrát odpovídal přesně mému tempu a měla jsem problém srazit i pár minut (že by nějaký update?).

Po dvou hodinách velmi svižné chůze se ale podařilo těch pár desítek minut fakt nahnat a ještě s rezervou jsem spatřila ceduli značící převoz. Prázdné molo bylo hned za rohem a u něj taky zdvihnutá vlajka, kterou zřejmě někdo nechal nahoře. Moje chvátání tedy nemuselo být tak splašené (tohle štěstí mívám), ale asi lepší než to nestihnout, říkala jsem si. Navíc sluníčko stále svítilo, i přes komáry se dalo u jezera odpočívat a mohla jsem aspoň začít sušit svoje mokré věci.

Čekání na převozníka

Když se blížil čas odjezdu uslyšela jsem hlasy a z lesa se vynořila další skupinka poutníků - švédský pár, jeden Fin a skupinka tří žen z Německa a Švédska, které se prý potkaly na trase z Hemavanu a od té doby cestují víceméně spolu. Sociálně odpočatá z předchozích dní jsem se s nimi ráda dala do řeči - po klasické výměně odkud jsme a kam jdeme, jsme začali porovnávat generace našich Durston stanů, konzultovali výhody a nevýhody trailových bot (jo, fakt je to téma) a v neposlední řadě řešili aktuální problém, jestli loď vůbec přijede. Minuty totiž běžely a loď v nedohlednu.

Když už jsem začali diskutovat, jestli zvládneme veslovat a jak dlouho nám to v tolika lidech bude trvat (cesta tam byla 45 minut a bylo vždy třeba nechat na jednom břehu aspoň jednu loď, takže bychom museli jet minimálně 3x), v dálce se konečně objevila loď se svéráznou kapitánkou. S vděkem jsme nastoupili a vyrazili na druhou stranu k chatě Aktse. Oproti původnímu plánu spát i dnes v divočině jsem se rozhodla zůstat v kempu poblíž zmíněné chaty. Bez tekoucí vody a elektřiny sice nešlo o moc velký upgrade (navíc bylo jasné, že tam po dnešním dni bude narváno a tichá noc to nebude), ale klíčové slovo "sauna" po propršeném dni rozhodlo. Taky se mi líbila představa, že se o mě někdo aspoň maličko postará a zbaví mě rozhodovací paralýzy, kde si stan postavit.

K podobnému závěru došlo ten opravdu spousta hikerů - spací plochy kolem chaty praskaly ve švech. Na každém rovném (i celkem nerovném) plácku stál stan. Už jsem ztrácela naději, když přišel moc milý starší zaměstnanec STF, co asi viděl moji únavu v očích a nějak vykouzlil ještě jedno místo úplně nahoře kousek od recepce. S díky jsem vyrazila a opravdu našla poslední pidi místečko narvané mezi cestičkou k odpadu a houštím vrbovek. Rozhodně ne nejhezčí místo na stanování s instagramovým výhledem, ale po propršeném dni nejlepší místo na světe. Postavila jsem stan, koupila si velkou čokoládu (a taky pivo) a před večeří vyrazila do sauny.

Na spaní do růžova

Sauny v STF chatách nejsou jen skvělým odpočinkem, ale taky jako příležitost mít aspoň trochu hygieny - člověk se nahřaje a pak zvládne i studenou sprchu, nebo využije nahřáté vody z nádoby nad kamny, se kterou ve studené sprše různé improvizuje. Protože to byla moje první místní sauna, tenhle tríček s teplou vodou jsem ještě neznala a dala si velmi osvěžující (a velmi krátkou) sprchu. S novou energií do života jsem si dala večeři. Cena za sezení u stolu byla povídání s Polským hikerem, které bylo fajn, ale už jsem se nemohla dočkat, až si zalezu do stanu s knížkou a vytáhnu koupenou čokoládu. Jak jsem předvídala, nebylo boží ticho jako předchozí den, ale nic co by špunty nevyřešily (po outdorovém vybavení nejdůležitější část mé výbavy). A hlavně - druhý den mělo být krásně, čekaly mě další výhledy a kratší, pohodovější den. ◮

Večeře u stolu!